O želvičce, která spěchat nechtěla 🐢

V teplé laguně u bílého písečného břehu žila malá želvička jménem Eliška. Byla menší než kokosový ořech a každý den sledovala, jak ostatní zvířátka plavou rychle kolem ní.

„Eliško, pojď, musíme stihnout závod!“ volaly na ni rybky. Ale Eliška jen pokrčila krunýřem a pomalu se pohupovala v jemných vlnkách.„Já si raději užiju cestu,“ odpověděla klidně.

Jednoho dne se nad lagunou přihnal silný vítr a mraky zakryly slunce. Vlny začaly být vyšší a všichni se snažili rychle dostat do bezpečí.

Rybičky plavaly, jak nejrychleji mohly, ale proud je unášel. Eliška si však všimla, že blízko břehu se skrývá malá jeskyně. Pomalu, ale jistě zamířila právě tam. Proud jí nevadil – byla na něj zvyklá, protože nikdy nespěchala.V jeskyni našla úkryt nejen pro sebe, ale i pro několik rybiček, které už neměly sílu plavat dál.

Když se bouře uklidnila, rybičky jí poděkovaly. „Možná jsi pomalá,“ řekla jedna, „ale díky tomu jsi nás zachránila.“

A od té doby už nikdo neříkal, že spěchat je vždycky lepší. Eliška věděla, že někdy je pomalá cesta tou nejjistější.