O hvězdičce, která hledala kamaráda
Byla jednou jedna maličká hvězdička jménem Jiskřička. Každou noc svítila na obloze, ale připadala si trochu sama. Ostatní hvězdy si spolu povídaly a smály se, ale Jiskřička byla tak malinká, že ji někdy ani neviděly.
Jednoho večera, když se obloha zbarvila do tmavě modra a měsíc se vyhoupl nad les, si Jiskřička povzdechla:
„Ach, kéž bych měla kamaráda, se kterým bych si mohla povídat…“
Pod ní, na okraji lesa, to zaslechla malá sovička. Jmenovala se Sofinka a zrovna se učila létat v noci. Vzhlédla k nebi a uviděla, jak Jiskřička září smutným světýlkem.

„Ahoj, hvězdičko!“ houkla tiše. „Proč jsi tak smutná?“
„Nemám s kým sdílet své světlo,“ odpověděla Jiskřička.
Sofinka chvíli přemýšlela a pak řekla:
„Víš co? Já ti budu kamarádka. Ty mi budeš svítit na cestu, když létám, a já ti budu vyprávět, co jsem viděla dole na zemi.“
A tak to začalo. Každou noc Jiskřička zářila jen pro Sofinku a Sofinka jí vyprávěla o potůčcích, stromech, květinách i zvířátkách, která potkala. Jiskřička už nebyla nikdy sama a její světlo se zdálo jasnější než kdy dřív.
A když děti někdy v noci viděly na nebi tu jednu zvlášť jasnou hvězdičku, netušily, že právě naslouchá pohádce od své nejlepší kamarádky sovičky.
A tak spolu zářily a létaly noc co noc… až do dnešního večera. 🌟
