Když se duze ztratily barvy 🌈
V jednom městě, kde domky měly střechy jako barevné bonbóny, bydlela holčička Klárka a její mladší bratr Jonáš. V jejich pokoji visel nad postelemi velký obrázek duhy. Každý večer si před spaním ukazovali prstem na jednotlivé barvy a vymýšleli si, co jim připomínají.
„Červená je jako mámina šála,“ říkávala Klárka.
„A modrá jako táta, když se dívá na oblohu,“ doplňoval Jonáš.
Jednoho deštivého podvečera, kdy kapky šuměly jako tiché bubínky a v okně se třpytily jako korálky, se stala zvláštní věc. Když déšť utichl, na nebi se místo duhy objevila jen bledá mlžná stužka. Žádná červená, žádná oranžová, jen něco mezi dýmem a prachem světla.
„Kde jsou barvy?“ vydechl Jonáš.
„Možná se jen schovaly,“ povzdechla Klárka, ale v očích jí proběhla starost.
V tu chvíli se od okna ozvalo tiché ťukání. Na parapetu seděl kocour Puntík – sousedův zvědavý tulák, který uměl vzhůru nohama přelézt i po okapové trubce. V tlamičce držel lísteček, který voněl po dešti a po barvách, i když žádné nebyly vidět. Na papírku stálo:
„Prosím o pomoc. Jsem pan Duhař. Barvy se mi ztratily. Přijďte na střechu.“
Děti se na sebe podívaly. Nebyl čas volat rodiče – ti právě vařili čaj a šeptali si v kuchyni. Puntík už skákal na zábradlí a mrskal ocasem: No tak, jdeme!
Vyšplhali spolu po schůdkách na půdu a opatrně vylezli střešním okénkem ven. Na střeše stál malý mužík v kabátě posetém barevnými flíčky. Měl klobouk, ze kterého mu trčely štětce, a v ruce držel prázdnou paletu.
„Já jsem pan Duhař,“ představil se a smutně se usmál. „Vždycky po dešti natáhnu barvy přes oblohu. Dnes však někdo šeptem odfoukl červenou i všechny její sestry. Bez barev duhy se dětem hůř usíná – svět je pak jaksi nedobarvený.“
„My pomůžeme,“ řekl Jonáš hned. „Ale jak se hledají barvy?“
„Barvy se nerozběhly, ony se rozpamatovaly,“ vysvětlil pan Duhař. „Každá si vzpomněla, co jí v posledních dnech chybělo, a šla si to najít. Když je přivedeme zpátky a dáme jim, co potřebují, vrátí se na své místo. Musíme být jemní a trpěliví – barvy se rády bojí spěchu.“
„A kde začneme?“ zeptala se Klárka.
„Začneme u červené,“ kývl pan Duhař. „Ta často bývá nejprudší, ale dnes je prý unavená.“
Slezli po schůdcích do dvora a šli za Puntíkem, který šel rozhodně napřed. Zavedl je do malé pekárny, kde paní pekařka právě vytahovala z trouby voňavé bochníky. Na pultě ležela stužka červeného světla, slabá jako čárka voskovky.
„Červená se poslední dobou hněvá,“ šeptl pan Duhař. „Nikdo ji neposlouchal. Všichni pospíchají a nedávají věci do pořádku. Červená je barva srdce a odvahy, ale když je unavená, začne planout zbytečně. Musíme ji uklidnit.“
„Jak?“ ptal se Jonáš.
„Třemi kroky,“ řekla Klárka, jak si vzpomněla na paní učitelku. „Nejprve zastavit, potom nadechnout, nakonec poděkovat.“
Děti i pan Duhař se na minutku zastavili, jako by se celý svět na okamžik opřel o zábradlí a díval se do ticha. Pak se zhluboka nadechli – pekařskou vůni chleba až do bříška – a potichu řekli: „Děkujeme, červená, že držíš naše srdce statečné.“
Stužka se rozzářila a vklouzla panu Duhaři na paletu. „První je doma,“ usmál se. „Jdeme pro oranžovou.“
Oranžová se schovala na dětském hřišti. Seděla jako drobná jiskra na klouzačce a vypadala rozpačitě.
„Oranžová se radovala, ale neměla s kým,“ řekl pan Duhař. „Je to barva smíchu a sdílení. Všichni si poslední dny po sobě zanechávali jen spěch.“
Klárka popadla Jonáše za ruku. „Zahrajeme si naši dvouvteřinovou hru!“ zasmála se. Vymysleli ji s bratrem pro chvíle, kdy na hřišti nikdo není. Dva kroky rozběh, dva kroky smíchu, dvojité tlesknutí – a nejdůležitější: pohlédnout si do očí a říct: „Jsem rád, že tu jsi.“
Udělal to Jonáš, udělala to Klárka, přidal se pan Duhař i Puntík. Oranžová se rozsvítila jako lampion na podzimní slavnosti a hopla na paletu vedle červené.
Žlutá zalezla do parku k lavičce, kde seděla stará paní s holí. Kolem ní padané listí, ale oči jí zářily klidem.
„Žlutá je barva pozornosti a všimnutí si,“ řekl pan Duhař. „Poslední dobou ji nikdo neviděl – všichni koukají do mobilů.“
Klárka se posadila vedle paní a podívala se jí do očí. „Máte moc hezký šál,“ řekla upřímně.
„A vy máte hezké boty s puntíky,“ usmála se paní a pohladila Puntíka, který si zrovna dělal nárok na lavičku. V tom se kousek slunce, který se za mraky právě zastavil, jemně dotkl jejich tváří. Žlutá se probudila a s veselým cinknutím si skočila na paletu.
Zelená nebyla daleko. Schoulila se v městském sadu u malého stromku, který někdo zasadil a zapomněl na něj. Zemi měl suchou a kolébala se v teplém větru, jako by prosila o doušek.
„Zelená je barva péče,“ vysvětlil pan Duhař. „Když se o něco nestaráme, smutní.“
Děti nosily vodu v plechovém konvi, pan Duhař držel stromek, aby se lépe napil, a Puntík seděl ve stínu a chytal stíny much. Když stromek tiše mlaskl kořínky a listy se narovnaly, Zelená se protáhla, zazívla a vrátila se na paletu, svěží a spokojená.
Modrá čekala u jezírka na okraji města. Těžká, hluboká, v očích odrážela nebe i ty nejtišší myšlenky.
„Modrá chtěla poslouchat, ale nikdo ji neoslovil,“ řekl pan Duhař. „Je barvou klidu a naslouchání.“
Klárka si sedla na břeh, složila dlaně do klína a zašeptala: „Modrá, potřebujeme tě. Nauč nás tichu.“ Jonáš zavřel oči a počítal pět klidných nádechů. Šumění rákosí se proměnilo v pohlazení. Modrá se usmála tak, jak se umí smát jen voda, a vplula na paletu.
Indigo se ukrývalo ve hvězdárně. Na chladné podlaze ležela vystřižená hvězda z papíru. „Indigo má rádo tajemství a hloubku,“ vysvětloval pan Duhař, když jim otevřel dveře strážný, kterému Puntík tiše zamňoukal. „Bývá smutné, když věci bereme jen na povrchu.“
„Tak jí dáme otázku,“ navrhl Jonáš. „Tu nejlepší, co máme.“ Chvíli přemýšleli a pak se shodli: „Co je pro vás doma?“
Každý odpověděl potichu: Klárka řekla „kde mě objímají“, Jonáš „kde je náš kocour“, pan Duhař „kde moje barvy sedí vedle sebe“. A Indigo – temné jako samet a přece průzračné – se tiše posunulo na paletu, spokojené, že jeho hloubku někdo poctil otázkou.
Zbývala fialová. Ta se často trápí, když je kouzla příliš a málo se o ně dělí. Našli ji u loutkového divadla, kde v zákulisí stála malá krabička s flitry a stuhami. Fialová seděla na víčku a vypadala, jako by se nemohla rozhodnout, zda být hvězdou, nebo závojem noci.
„Fialová je barva představivosti,“ řekl pan Duhař. „Rozsvítí se, když společně tvoříme.“
Klárka s Jonášem vytáhli z krabičky tři stuhy – bílou, modrou a růžovou – a uvázali je na tenkou tyčku. Pan Duhař přilepil na konec pár třpytivých teček, Puntík důležitě přidržoval uzlíky tlapkou. Všichni pak společně zatočili tyčkou a vířili stuhy, jako by rozpohybovali vlastní myšlenky. Fialová se rozesmála, posypala je jemným prachem fantazie a hop – byla na paletě poslední.
„Máme je všechny,“ vydechl Jonáš.
„Teď už jen vytáhnout duhu,“ usmál se pan Duhař a vyšel s nimi zpátky na střechu. Noc byla průzračná a mezi mraky se ukazoval měsíc jako zlatá mincička.
Pan Duhař zvedl paletu, barvy se mu na ní seřadily podle svého zvyku – červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigo a fialová – a natáhl je přes oblohu širokým, tichým tahem. Děti stály jako přikované, Puntík mžoural, jako by pozoroval největší misku smetany na světě.
„Děkujeme,“ řekla Klárka. „Ale co když se barvy zase rozutečou?“
„Pak se rozhlédněte,“ odpověděl pan Duhař. „Červená potřebuje zastavit a poděkovat, oranžová sdílet radost, žlutá všimnout si, zelená postarat se, modrá naslouchat, indigo pokládat dobré otázky a fialová tvořit společně. Když jim to občas dopřejete, zůstanou s vámi – na nebi i v srdci.“
V tom se z kuchyně ozvalo cinknutí hrnků. „Čaj!“ vzpomněla si Klárka. „Musíme jít.“
Pan Duhař jim podal dvě malé kapky – skleněné korálky, v nichž se jemně točila duhová nitka. „Na památku,“ řekl. „Když je večer podržíte v dlani a připomenete si dnešní kroky, usne se vám měkčeji.“
Děti přikývly, Puntík jim skočil do náruče a společně se vrátili do pokoje. Na nebi ještě chvíli zářila duha, než se zvolna rozpila do hvězd. Klárka si korálek položila na polštář a Jonáš si ten svůj schoval pod lampičku.
„Víš, co je pro mě doma?“ zašeptal Jonáš do tmy. „Když je duha tam i tady,“ a poklepal si na srdce.
Klárka se usmála. „A když je čas zastavit se, nadechnout a poděkovat.“ Zavřeli oči a mysleli na dnešní cestu: vůni chleba, klouzačku smíchu, lavičku se žlutým úsměvem, napitý stromek, tiché jezírko, otázku ve hvězdárně i třpytivé stušky. Barvy se jim pomalu převalovaly pod víčky jako něžné vlnky.
A pan Duhař? Ten si tiše složil paletu, posadil se na komín a hlídal noční město. Kdyby se barvy zase rozhodly zatoulat, věděl, komu zaklepat na okno.
