O Červené Karkulce
Tato verze je jemně převyprávěná klasická pohádka O Červené Karkulce, upravená tak, aby byla bez násilí a drsných scén. Důraz klademe na odvahu, opatrnost a chytré řešení situací, aby dětem po čtení nezůstávaly strašidelné obrazy ani špatné sny. Je ideální na večerní předčítání, pro klidné usínání a společný rodinný usínací rituál.
Jednou dávno žila holčička, která nosila červený plášť s kapucí tak často, až jí všichni začali říkat Červená Karkulka.
Karkulka bydlela s maminkou na okraji lesa. Jednoho rána maminka řekla:
„Karkulko, babička je nemocná a necítí se dobře. Odnes jí, prosím, tenhle košík s čerstvým chlebem, máslem a malinovým čajem. Jdi rovnou, drž se cesty a s nikým cizím se nebav.“

Karkulka si přehodila košík přes ruku, nasadila kapuci a vyrazila. Les voněl jehličím a po včerejším dešti se v kapičkách vody na mechu třpytilo světlo. Karkulka si tiše pobrukovala, a tak si nevšimla páru žlutých očí, které ji z dálky pozorovaly.
Z křoví vystoupil velký šedý vlk. Nevycenil zuby, naopak se přátelsky uklonil a řekl:
„Kam tak sama, děvčátko s červenou kapucí?“
„Za babičkou, nesu jí oběd,“ odpověděla Karkulka zdvořile.
„A kde bydlí?“ vyptával se vlk.
„Za tím smrkem a pak po cestičce k malému domečku s modrými okenicemi,“ prozradila bezelstně.
Vlk přikývl, ale v očích mu zasvítilo něco mazaného. „Když už jdeš po lese, co kdyby ses po cestě porozhlédla po květinách pro babičku? Takhle bude mít radost dvojnásobnou,“ nadhodil.

Karkulka se zastavila. Květiny by babičku opravdu potěšily… „Ale maminka říkala, ať jdu rovnou a nikde se netoulám,“ zaváhala.
„Jen dvě, tři kytičky,“ zasyčel vlk a ukázal tlapou na rozkvetlé kytky hned vedle cesty.
Zatímco si Karkulka vybírala kopretiny a zvonečky, vlk se tiše vytratil. Běžel lesem nejkratší cestou jak nejrychleji mohl přímo k babičce.
Babička bydlela v domečku s modrými okenicemi, přesně jak Karkulka řekla. Vlk zabušil na dveře a tenkým hláskem povídá: „Babičko, to jsem já, Karkulka!“
Babička, trochu nachlazená, otevřela. Vlk byl rychlý – popadl babičku a zamkl ji do komory. Vzal si její čepec a brýle, skočil do postele a přetáhl si peřinu až po nos.
Když Karkulka dorazila ke dveřím, zaklepala. „Babičko, nesu ti košík s dobrotami, aby ti bylo lépe!“
„Jen pojď dál,“ ozval se chraplavý hlas.
Karkulka vešla a zamračila se když uviděla ležícího vlka v babiččině posteli. „Babičko, ty máš dneska nějaké velké uši.“
„Abych tě lépe slyšela,“ odpověděl vlk babiččiným hlasem.
„A ty máš nějaké veliké oči.“
„Abych tě lépe viděla.“
„A… a proč máš tak velké zuby?“
„Abych…“ vlk se nadechl, ale v tom se z komory ozvalo zaklepání a babiččin zakašlaný hlas: „Karkulko, jsem tady!“
Karkulka pochopila, že je zle. Ustoupila od postele právě ve chvíli, kdy se vlk vyřítil z peřin. Chtěl skočit k oknu a utéct, ale zakopl o košík. Dveře se rozlétly.
„Co se tu děje?“ zvolal myslivec, který šel kolem a zaslechl hluk. Uviděl vlka, jak se plíží kolem stolu. Nesáhl po zbrani – zapláskal nad hlavou čepicí a mocně dupnul. Vlk se lekl tak, že vyběhl ven a hnal se do lesa. Odtud se ještě dlouho neodvážil k lidským stavením.

Myslivec odemkl komoru a babičce pomohl posadit se na židli. „Všechno v pořádku?“
„Ano, ano,“ usmála se babička a pohladila Karkulku po kapuci. „Děkuji, jsem ráda, že jsi mě slyšela.“
Karkulka sklopila oči: „Neměla jsem se zdržovat sbíráním květin. Slibuji, babičko, že příště půjdu rovnou k tobě a s nikým se po cestě nebudu bavit.“
Babička se napila malinového čaje, maminkou upečený chléb provoněl celý pokoj. Karkulka vyprávěla, co se stalo, a myslivec jí tiše přitakal: „V lese je dobré dávat si pozor a poslouchat, co říká srdce – a samozřejmě co říká maminka.“
Po obědě uklidili stůl, babička si odpočinula a Karkulka se vydala domů. Myslivec šel kousek s ní a ukazoval jí, jak rozpoznat správnou cestičku – podle lišejníků, které vždy ukazují na sever a podle značek na stromech, které v lese nechávají lesníci.
Když došli k okraji lesa, Karkulka poděkovala: „Dnes jsem se naučila dvě věci: že dobrota neznamená říkat každému všechno, a že nejkratší cesta bývá ta správná jedině když ji známe.“
Maminka Karkulku objala. „Jsem na tebe pyšná, že ses dokázala zachovat odvážně – a že sis zapamatovala, co je důležité.“
A tak v chaloupce zase zavládl klid. Vlk se dlouho neukázal a když už někde zahlédl červenou kapuci, raději se obrátil a utíkal do hlubokého lesa. Karkulka nosila babičce dál košík s dobrotami – vždy ostražitě a s úsměvem.
