Kačátko a modrý rybníček

Za vesnicí byl malý rybníček, který se na jaře třpytil jako zrcadlo. Na břehu rostly kopretiny a v rákosí se schovávaly žáby. Do rybníčku se nastěhovala kachní maminka se svými kačátky. Všechna byla žlutá, malá a vesele kvákala. Jen jedno kačátko bylo o něco zvědavější než ostatní. Všem kačátkům kachní maminka darovala malou lasturku pro štěstí.

„Maminko, můžu plavat dál od břehu, až tam, kde se voda třpytí nejvíc?“ ptalo se to zvědavé. „Ještě ne, maličké,“ odpověděla maminka. „Zůstaň se svými sourozenci.“

Ale kačátko se jednoho dne přece jen rozhodlo. Vydalo se samo doprostřed rybníčku, kde voda byla klidná a odrážela oblohu. „Tady je to krásné!“ zakvákalo radostně a zamávalo křidélky.

Vtom se pod hladinou něco pohnulo. Vyplula ryba, která měla šupiny lesklé jako stříbro. „Kdo jsi?“ zeptala se. „Já jsem kačátko,“ usmálo se. „A ty?“ „Já jsem ryba ze středu rybníčku,“ odpověděla. „Můžeme si spolu hrát, pokud chceš.“

Kačátko se smálo a plavalo s rybou dokola. Občas si sáhlo k nohám, jestli tam ještě má provázek s malou lasturkou, kterou mu dala maminka pro štěstí. Lasturka cinkala o vodu a rybě se líbila.

Najednou se ozvalo z břehu: „Kvák kvák! Kde jsi?“ volali sourozenci. Kačátko zamávalo křidélky a ryba mu poradila: „Plav za bílým leknínem, ten tě dovede zpět.

“Kačátko poděkovalo, udělalo malý oblouček a plavalo zpátky. U leknínu opravdu našlo cestu k břehu. Maminka se na něj usmála a lehce ho postrčila zobákem. „Jsi celý mokrý, ale vidím, že šťastný,“ řekla.

A od toho dne, když se kačátko dívalo na vodu, připadalo mu, že v ní pořád vidí stříbrné záblesky. Možná to byla ryba, která se na něj usmívala ze středu rybníčku.